Jdi na obsah Jdi na menu

O ježkovi a poli

7. 11. 2011

 

Nedaleko jednoho velkého města bydlel v hromadě roští ježek Dupisík. Byl to velice zvědavý ježek, pořád se někde toulal a všemu chtěl přijít na kloub.
 
Na jedné ze svých výprav se zatoulal k žitnému poli. Bylo zcuchané, klásky se kroutily jako splašená háďata a vzdychaly. Dupisík na pole chvíli koukal, ale pak se svalil do trávy, že se bude slunit
"Jauvajs," vyjeklo pod ním. Ježek vyskočil jako bodnutý vosou a zmateně se rozhlížel.
"Kam koukáš, nemotoro, pícháš jako přeschlé strniště!" hromoval z trávy pisklavý hlásek.
"A co mám dělat, když nejsi vidět," ohradil se Dupisík. Tráva před ním se zavlnila.
"Tak si mě prohlídni," pískl zas ten hlásek. "A pořádně, ať na mě příště nešlápneš." Vlnka v trávě se přiblížila ke krtině a pak z toho vlnění vylezl panáček, žlutý jako zralé klasy a ježatý jak kartáč. "Tak už mě vidíš?" zeptal se ježka pozlobeně. Dupisík kývl.
"Vidím. A mrzí mě, že jsem si tě nevšiml. Nerad bych ti ublížil." Panáček svěsil ramínka.
"Ono je to stejně jedno. Za chvíli přiletí jestřáb a sezobne mě jak malinu." Ježek vyvalil oči a opatrně se rozhlížel kolem.
"Tys mu něco udělal?" Panáček zavrtěl hlavou.
"Neudělal. Jestřáb sem lítá dohlížet na pořádek a já jsem zodpovědný za tohle pole." Dupisík chvilku koukal na pole, pak na panáčka a zase na pole.
"Tak proč je tak zmuchlané? Proč jsi nedával lepší pozor?"
"Tobě se to řekne," rozčílil se panáček. "Přilítl sem vítr a hrál si na honěnou. Jak jsem mu v tom měl zabránit?" pískal, až mu hlásek přeskakoval do fistule.
"Tak promiň, nevěděl jsem," honem se omlouval Dupisík. Panáček znovu zvadl.
"Jenže to je jestřábovi jedno. Přiletí, bude chtít přepočítat myši a hraboše a neuvidí na ně. Takže mě sezobne." Dupisíkovi se chtělo plakat nad jeho osudem. Slzy už měl na samém krajíčku, když mu v hlavě škrtlo. Honem spolykal všechnu vlhkost z očí a rozzářil se.
"Nesezobne! Já vím, jak to pole učesat!" Poskočil, nechal panáčka na krtině a vyrazil k poli. Jak byl rozběhnutý, stočil se do klubíčka a kutálel se po řádcích sem a tam, jako by jezdil hřebenem po rozcuchané hlavě. Klásky se za ním rozmotávaly a narovnávaly a smály se.
 
Ve chvíli, kdy se Dupisík doválel na konec pole, objevil se na nebi stín.
"Jestřáb," lekl se a všechna radost v něm přeskočila rovnou do starosti. "Ještě aby mě tak viděl," pomyslel si a raději se odkutálel pod nejbližší keř. Jestřáb přiletěl na dohled a hvízdl. Z děr povybíhaly myši, hraboši a další hlodavci a řadili se do dvojstupu. Jestřáb je přepočítal, kývl a pak přistál u krtiny, kde se krčil ustrašený panáček.
"Máš pěkně uklizené pole, to mě těší," pochválil ho. Panáček vyvalil oči a pak vydechl, jako by z něj spadla přinejmenším skála.
"Děkuju," pípl a začervenal se. Jestřáb se vznesl zpátky na nebe. Panáček za ním chvíli koukal a pak mu došlo, kdo že si vlastně zaslouží tu pochvalu.
"Ježku, ježku, kde jsi?" volal z plných plic. Dupisík opatrně vykoukl zpod keře.
"Už je pryč?" šeptnul.
"Je. A pochválil mě. Děkuju ti, zachránil si mě a tu pochvalu si vlastně zasloužíš víc než já," odpověděl nadšeně panáček a třásl Dupisíkovi tlapkou, div z něj duši nevyklepal. Ježek si oddechl, zamyslel se a pak navrhnul:
"Tak co kdybychom pro příště to pole hlídali spolu? Ve dvou to zvládneme spíš. A já budu mít aspoň kamaráda." Panáček se rozzářil jak letní sluníčko, kývnul a poskočil.
 
Od té doby chodil Dupisík za panáčkem hlídat pole a poklábosit. A už nikdy neměli pole neučesané.

Zpět na pohádky

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA